Kanada 1999

Nadešel den, kdy jsem byla dotázána, zda bych přijala pozvání na pár dnů cesty za velkou louži - cestu do Kanady. Onoho pozvání se mi dostalo celé tři měsíce před plánovaným uskutečněním.
Úplně první věc, kterou jsme udělali, bylo pořízení druhého přenosného počítače a připojení k Internetu . To proto, abychom mohli být v permanentním spojení. Typické holčičí otázky co si vzít s sebou a co na sebe jsem ihned odsunula na jedno z nejméně důležitých míst a začala jsem se pídit po jakýkoliv informacích ze všech možných i nemožných zdrojů. Knihovny, průvodci, cestopisy..., Internet - do té doby pro mě absolutní tabu! První úspěch jsem zaznamenala až na kanadské ambasádě, odkud jsem si v euforii z cesty a následného dobrodružství nechala aktivně faxnout "několik málo" podmínek, jejichž splnění bylo prvním krokem k požádání o udělení viza. Po třetí A4 faxový papír došel. I tak mi z toho šla hlava kolem. Čím víc papírů a všemožných potvrzení člověk dodá, tím větší šance.....
Silně mi tato procedura připomněla doby, zas ne až tak dávné, jedině snad s tím rozdílem , že teď jsem naprosto přesně věděla proč a pro koho to dělám. Dělám to pro získání viza a pro sebe! Ale tohle měl být jen takový úvod k celé té cestě.

Všechno začíná 11.lednem, kdy odlétá človíček, který mě vyhecoval ( velice snadno). Večer zapínám Internet, ve 20 hodin (mám jen omezené noční připojení) už buším do klávesnice s jediným cílem. Dozvědět se o Kanadě všechny možné i nemožné, momentálně dostupné informace. Průběžně "lezu" do schránky pro tak očekávaný mailík, ale nic - úplně stejné nic, jaké mi bude ve schránce čekat dalších x dnů.
Nevadí, hrdinsky namlouvám sama sobě . Zítra taky den.... A brouzdám statečně Internetem do pozdních, téměř ranních hodin. Tak moc mi to nadchlo, už mi ani nevadí, že zdaleka ne všechny stránky se týkají mého plánovaného cíle. Usínám neklidným spánkem s konstatováním že "...to je věc ten Internet ! "

Další dny a to až do 16.ledna je průběh večera a taktéž i následných nocí vždy navlas stejný ...v hluboké noci, v lepším případě, leč nerada se loučím s počítačem i s očekávaným mailem. Po téměř týdnu psychicky nevydržím a volám AutoCont, že se mi to nějak šprajclo ...... a že se nemůžu dostat na server pro poštu - dnes už i vím, co je těmito slovy myšleno. Dotyčný pan doktor pro PC se však s tímto konstatováním nespokojí a klade mi další záludné otázky. Po chvilce jeho tok pro mě neznámých informací přerušuju a jednou stručnou holou větou mu oznamuji, že "chci tem mail ...prosím ". Rezignoval, uvědomil si že opravdu tudy cesta nepovede a s příslibem "Vyjíždím za 15 minut" a zavěsil telefon.
Slib dodržel, něco někde doladil, pošteloval a pozměnil a s ujištěním, že večer to určitě půjde a faktura mi přijde poštou, odkráčel. Večer to nešlo, neváhám a volám...., jsem řízena na dálku a dostává se mi náhradního řešení . Sedím s mobilem v ruce u tolikrát už prokletýho počítače, co se mnou nechce komunikovat a hrnu do něho další změť čísel, hesel a co já vím čeho všeho ještě. Trvalo to ..........., stahuju poštu.......hurá, povedlo se! Chválím se a odměňuji. Po dvou dnech mi byla doručena faktura na "necelých" 600 korun.

Další dny i týdny, zbývající do odjezdu jsou si podobné jako vejce vejci. Večer stáhnout poštu, rozluštit ( to nastavení ještě asi není nejlepší....) nejnovější poznatky z pobytu a těšit se a čekat a těšit se a čekat. Čekat až se termín zaktuální natolik, že už bude možno něco podnikat, čekat na zvací dopis, jenž mi to snad trochu usnadní.
Přesto nedokážu jen tak nic nedělat. Alespoň si zjišťuji ceny letenek u různých leteckých společností a provádím i následnou rezervaci - k mému údivu moc míst k dispozici není, k mému potěšení není těžké se rozhodnout jaké společnosti se svěřím na více jak desetihodinový let.
Datum uvedený na zabukované letence se povážlivě každým dnem blíží, ale pro mě důležitý zvací dopis je však stále v nedohlednu. Zato se na mě teď, až se zarážející pravidelností, a k mé spokojenosti hrnou každým dnem nové zážitky v písemné formě. Trochu tuto idylku narušuje použití ve zprávách různých znaků, jenž jsou všudypřítomné, namísto písmenek očárkovaných a oháčkovaných.
Jednou z prvních zpráv, rozluštěných natolik, že je smysldávající je: "Ahoj doma! Tak se spojení nepodařilo!"
Z další zprávy si už dokážu utvořit obrázek o samotné cestě i následným prvním kontaktem s dalekou zemí. Stojí v nich krom jiného psáno: "Odlétli jsme z Prahy načas, ale z Paříže (přestup), jsme měli hodinu zpoždění. Protože v Torontu (cílové letiště) bylo přeplněno, museli jsme přistát v Bostonu ( USA). Tam nás vůbec nepustili z letadla. Čekali jsme tam asi hodinu a půl. Do Toronta jsme tedy přilétli se čtyřhodinovým zpožděním. To bylo asi sedm hodin večer zdejšího času. Je tady o šest hodin méně. Tam odtud jsem odjel do Windsoru. Protože celou cestu sněžilo, jelo se to asi čtyři hodiny. Cesta z Plzně až sem trvala tedy asi 24 hodin! Bydlím v centru 200 tisícového Windsoru s výhledem do Ameriky na mrakodrapy Detroitu. Jo a nepřišel kufr, zřejmě je nestačili v Paříži přeložit. Dostal jsem jej až ve čtvrtek. Nic příjemnýho, zimní boty v kufru a tady asi metr sněhu a -20°C! Prošel jsem trochu město. Našel jsem tunel, skrz se jezdí do USA. Zatím ještě nevím, jestli nás tam pustí. Byla by to škoda se tam nepodívat, když jsem pár metrů odtamtud. Potřebují se totiž americký víza a nevím jak to bude na hranicích zpátky do Kanady. Když jsem přijel sem, byl to docela výslech. Na co tedy ten dotazník na ambasádě....? Tak se na to připrav!"
Tak jsem si vzala jistě dobře míněné rady k srdci a začala jsem se připravovat. Zredukovala jsem pobyt na Internetu ze šesti hodin na pět a onu vyšetřenou hodinu věnovala soustavnějšímu studiu angličtiny.

4.únor:
Konečně! Ve zprávě stojí cosi o poslání kopie dotazníku, který je nutno vyplnit v letadle a odevzdat v Torontu na imigračním oddělení k bližšímu posouzení a jako případný podklad k následnému maratonu otázek, na něž je nutno podat uspokojivé a pohotové odpovědi.
Jedno z mnoha mouder, které jsem si odnesla, kdesi vyčtených, je i to, že ještě ani platné vízum v platném pase neopravňuje občana ke vstupu do oné země. V této fázi záleží výlučně na pracovníkovi imigračního úřadu, zda člověka vpustí na území státu či nikoliv. Přesně podle "Všeobecných předpisů pro návštěvníky Kanady", v nichž mimo jiné stojí: "Návštěvníci jsou v Kanadě vítáni. Návštěvníci musí úředníky, jak na vízovém oddělění, tak i při přechodu hranice přesvědčit o tom ,že :
a) jsou návštěvníky - turisty, kteří po uplynutí povolené doby pobytu z Kanady odcestují
b) pochopili , že v Kanadě nemohou své postavení / status ( turista ) změnit na jiné
c) mají dobrý charekter
d) přesvědčí o tom, že se vrátí buď do státu, z kterého vycestovali, nebo do jiného státu
e) jsou schopni svůj pobyt v Kanadě zabezpečit

5. února čtu :
" Co se děje? Už dlouho nemám žádné zprávy!" Asi se zase někde něco šprajclo. Zase jsme bez spojení! Krom toho přišel účet za telefon : 3896.- Kč!!!!!!!!!
Následuje ještě několik dalších poznatků z cest, jako že " ......dneska poprvé peru. Tady v tom baráku jsou na každým sudým patře dvě pračky a dvě sušičky. Za 1dolar a 25 centů ( 1CAD = 22.-Kč) tě "to" vypere a za další dolar a 25 centů usuší. Vypráno už mám půl hodiny, teď čekam až se uvolní sušička. Vypráno je za 25 minut, ale sušení trvá hodinu. Zítra plánuju výlet k Niagarským vodopádům..... Tak už konečně suším. Za hodinku bude hotovo! Mezitím si dám jedno kafe a večeři. Dnes mám v plánu míchaný vajíčka na slanině a cibulce. Prvně budu mít kanadský vejce. Jinak jím furt maso. Je tady dost laciný. Na jídle jsem byl jenom první a druhý den. Když jsem se stavoval na cestě z letiště, jedl jsem v McDonaldu, druhý den ráno snídaně v McDonaldu a oběd v KFC, to je podobný McDonaldu. Oni se tady cpou jenom těma hamburgrama. McDonald je na každým rohu. Většinou ani nevylezou z auta, koupí si to u okénka, Coca Colu postaví do držáku, kterým je vybaven každý vůz a jedou k dalšímu Meckovi......

10.únor
...do 11 hodin musím v Praze na ambasádě odevzdat: žádost, pas, dvě fotky, kompletní plán cesty (v agličtině nebo francouzštině - volím angličtinu a v předvečer mám o zábavu postaráno), důkaz o finančních prostředcích pro financování pobytu, zvací dopis, doklad o zaplaceni poplatku o udělení víza (75 CAD),jehož originál se připojuje k žádosti, ....... popřípadě použitá kanadská víza, doklad o zabukování letenky (hlavně zpátečních), potvrzení o zaměstnání,udělení a čerpání řádné dovolené a o tom, že budete po návratu zařazeni na původní pracovní místo............ Samosebou že"..... poplatek na vybavení žádosti je nevratný, bez ohledu na výsledek Vaší žádosti!" V půl osmé tedy stepuju před plzeňskou Obchodní bankou a snažím se zůstat klidná alespoň ráno. Čeká mi bezpochyby "zajímavý den"!
Konečně stojím u přepážky a chci převést ze svého účtu oněch 75CAD. Ouha, onen pán v perfektně padnoucím obleku a s dokonale pěstěnými nehty neví jaký formulář, z toho nepřeberného množství, zvolit. Neuspokojuje mi jeho konstatování, že do Kanady se zase tak často individuálně nejezdí......
Svorně spolu volíme jeden, co má mimo jiné hlavně kolonky "....převést z mého účtu číslo: " a "....převést na účet číslo: ". Snaha korunovaná úspěchem! Dalším bodem našeho společného úsilí se stává zplození vystavení dokladu o dostatečném finančním zabezpečení. Ten, co mi podává onen statečný muž, se mi pranic nezamlouvá. Zůstatek by se mohl na vyšších místech stát příčinou k polemizování o mém uskutečnění, resp. neuskutečnění cesty, což se mi nechce riskovat a tak provádím transakci k posílení mého konta. Zdaleka není problém vyřešen. Potvrzení o novém zůstatku, teď už dle mě dostatečném, mi může být vydáno nejdřív druhý den. Ale to se mi vůbec nehodí! Horečně hledáme řešení této situace. Po téměř hodinové spolupráci mezi klientem (mnou) a peněžním ústavem ( oním trpělivým mužem) odcházím se složkou lejster v deskách. Nevím kdo má v té chvíli větší pocit uspokojení z poskytnutých služeb .......
Teď to ještě všechno někde nakopírovat a ........... Do Prahy vjíždím v půl 11 a pět minut. Ambasádu najdu spíš náhodou a těsně před začátkem tříhodinové polední přestávky se snažím proniknout na půdu onoho velvyslanectví. Ostrahu, ochranku, vrátného, či jak onoho človíčka nazvat, se mi po několika záludných otázkách typu Kam? Kdy? Proč? Na jak dlouho? Máte všechny dokumenty v pořádku...? daří překonat a ocitám se u okénka, kam soustavně na vyžádání poslušně sunu jedno lejstro za druhým. Paní za přepážkou je, zdá se, moji pečlivou přípravou mile překvapena, nebo se už vidí na obědě, a se slovy : " Přijďte po druhý...", doufám že myslela tak jako já -po druhé hodině, kdy se opět brána cestuchtivým lidem milosrdně otevře, mě propuští. Vrátný za mnou zavírá masivní dveře a pouští statného vlčáka z řetízku .
Průběh nekonečných tří hodin čekání? Zapadla jsem do první restaurace asi 20metrů od budovy s vlající vlajkou, zdobenou javorovým listem a snažila se do sebe nasoukat brokolici s bramborem. Při tom jsem se celou dobu soustavně klepala jako ratlík s menší či vetší intenzitou, v závislosti na tématu toku mých myšlenek. Boj s brokolicí skončil pro mě totálním fiaskem!
Chvilinku po úderu druhé hodiny se míjím s lidmi, kteří už svůj ortel znají. Je to jednoznačné! Všechny pochybnosti jdou stranou. Jeden asi 25-ti letý kluk se usmívá, (předpokládám že ne na mojí maličkost). Tak ten už může skoro začít balit .... ostatní se tváří, jak to říct slušně - nevesele. Po vyslovení mého jména se paní za přepážkou ponoří do hromady vyřízených žádostí a nenachází tam nikoho mého jména. Jak se později ukázalo, k mému štěstí. Ty čtyři kladně vyřízené žádosti tohoto dopoledne se nacházely opravdu v té druhé hromádce. Boj o víza tedy skončil úspěchem!!! Teď už se tedy "smím " konečně opravdu těšit!

13.únor :
Začínám mít cestovní horečku. Co na mě budou chtít ty z imigračního v Torontu? Jak to všechno zvládnu s mojí samouckou angličtinou? Čeká mi putování po pařížském letišti ...?
Následující dny tedy řešíme dálkově tyto i další podobné otázky. Krom toho se dozvídám, že byl učiněn pokus o vstup do Států a to přes most Ambassador Bridge, spojující kanadský Windsor a americký Detroit. Následným dopisem se dozvídám, že bezúspěšně ..... "Tak do Ameriky jsem se nedostal. Bez víza to nejde! Jel jsem přes most, zaplatil jsem 2,75 CAD dojel k americké hranici. Tam se mě černoch u okénka zeptal na státní příslušnost a že musím mít víza. Sebral mi pas a že si mám zajet na stranu. Tam už čekal další úředník. Zamknout auto a do kanceláře. Za chvíli se vrátil s pasem a ňákýma papírama a řekl, že se sejdem u auta. Pas mi vrátil, otevřel bránu na druhou stranu mostu, znovu jsem zaplatil a jel zpět do Kanady. Byl jsem tedy v USA 10 minut.
Vše zlé je k něčemu dobré. Já americká víza nemám, musela bych o ně žádat a tedy i znovu absolvovat to martinium, což se mi nechce ani v nejmenším. K dovršení toho všeho je americká ambasáda uzavřená .... , mám tedy tip na další cestu. Příště do Ameriky!!!

2.březen:
Termín se blíží, já se těším a v televizi na Primě právě dávají dokument o letecké katastrofě na windsorském letišti. Pocit NIC MOC. Právě zde začne za 10 dní moje velká cesta..................

© Kryyska 1999
kryyska@ropacek.cz

Hlavní stránka