František Dobrota, vrahoun z blízké vesnice,
měl hodně dětí a jednu velkou paličku,
co jednou promluvila a řekla mu : Františku,
teď dobře poslouchej, co máš se mnou udělat -

Balabambam, balabambam,
balabambam, balabambam,
balabambam, balabambam
a u zdi hřbitova nahusto nasázet mrtvoly.

František udělal všechno, co mu řekla
a po večeři zazdil děti do štoly.
Sousedy postupně dotahal ke hřbitovním pomníkům,
vykopal díry a doplnil mrtvoly.

Od té doby vítr u zdi jen tak nefouká,
náhrobky se lesknou, jako velké zrcadlo.
Sluníčko tam svítí vždycky rádo,
vzduchem slyší svištět Františkovu paličku.

Věnováno milému Medvíděti, které se po téhle písničce může utlouct (zoufalstvím)