Rumunsko 2002

Tento výlet jsme podnikli s cestovní kanceláří Adventura v obodbí od 18.7. do 28.7.2002. Původně jsme se znali jen 4, ale výprava nebyla moc velká a během pár hodin jsme si byli známí všichni. Tedy všech 16 poutníků: Andrea s Kůčou jako hlavní průvodci, já, Myšák, Marta, Petr, Radek, Pavel, Helča, Elín, Jana, Leoš, Standa, Lucka, Kája a Petra.

V 9h jsme se všichni sešli v Adventuře, kde jsme se seznámili s cílem cesty, s plány a samozřejmě také mezi sebou.

Po důkladném naplánování jídelníčku jsme podnikli společný nákup v Tescu a přesunuli se k autobusu, který na nás čekal na Pankráci. čas odjezdu byl naplánován na 16.h, ale díky jedné neštastné události byl o pár miut posunut. Danou neštastnou událostí byla ztráta veškerých peněz a dokladů jednoho z účastníků. Teđ zpětně, ale mohu prozradit, že po návratu se peněženka, sice bez peněz, ale s doklady, našla.

A tak jsme se vydali na cestu směr Rumania.

Kolem 5. hodiny jsme přijeli k Rumunským hranicím, kde jsme strávili téměř 3 hodiny. čím více jsme se blížili našemu cílovému místu, tím více se horšilo počasí. Už jsme měli všichni připravené pláštěnky a se zachmuřeným pohledem jsme sbírali sílu opustit suchý autobus. Páni řidiči na nás však byli hodní a nevysadili nás hned v městečku Deva, jak bylo domluveno, ale odvezli nás co nejdále nakonec civilizace. Během té doby se déšt trochu umoudřil a než jsme se vypravili úplně ustal a přivítalo nás sluníčko.

Abych nezapomněla autobus nás vysadil kolem 15h tamního času, což je o hodinu více než v čechách.

Śli jsme pozvolnou cestou do kopce podél řeky cca 3h. Cestou jsme potkali 2 psy, kteří očividně toužili po naší společnosti a cválali kolem nás po okolních loukách. Naštěstí se nám je podařilo trošku zastrašit a oni se od nás vzdálili - nebylo tedy nutné bránit svoji večeři. Cestou jsme dále potkali jednoho domorodce, který se nám snažil něco poradit a očividně si již dávno s nikým nepovídal. Povídal tak dychtivně až mu málem vypadly zuby. Bylo to opravu zajímavé a přínosné, ještě ted mi vrtá hlavou, co nám chtěl asi tak sdělit. Chvíli na to jsme potkali ještě jednoho mladého domorodce, takového hošíka, později jsme mu začali říkat loupežník, protože se jmenoval Nikolaj. Vypadal strašně neštastně a snažil se nám něco sdělit a my jsme vůbec netušili co. Po půl hodině jsme si řekli, že jsme si už dlouho povídali, rozloučili jsme se a šli dál. No a loupežník s námi, zkrátka se k nám na našich cestách připojil a byl rád, že s námi může jít, protože byl sám a bál se medvědů.

Večer jsme se utábořili u říčky, postavili přístřešek, rozdělali ohen a uvařili večeři. Michal se fakt činil, rizoto bylo moc dobré. Využili jsme i pozice u řeky a dali večerní koupel.

Následovalo večerní posezení u ohně, kde nás Andrea s Kůčou podrobněji seznámili s náplní a cílem našeho výletu. Určili jsme si pravidla výpravy a kolem 24h jsme šli na kutě.

V 7h budíček. Myšákovi se nechce vstávat a uvažuje o stategii, jak budíček co nejvíce oddálit - bohužel marně:-) a to i přesto že má přívržence tohoto nápadu.

V 9.20 jsme byli schopni vyrazit na další úsek naší cesty. Vůdci dne byli Standa s Luckou. Hned na první křižovatce jsme měli velkou debatu na téma "Kudy dál". Během našeho dohadování se Kůča vydal na průzkum a sdělil nám, že jestli chceme jít tou jednou z cest, tak leda k někomu na kafe. Vzhledem k tomu, že na kafe bylo ještě moc brzy, rozhodli jsme se pro druhou variantu.

Další cesta, která byla navržena, mi silně připomněla džungli, ale naštěstí to byl jen vtip a my jsme nemuseli šplhat po kolmých svazích vzhůru. Cesta vedla skrz vesničku, kde snad úplně každého zaujali rochnící se čuníci, kteří byli velmi fotogeničtí.

V 11 h jsme udělali malou přestávku u vodopádu a pak dále pokračovali směrem k Dáckému hradišti Sarmizegetusa Regia kam jsme dorazili kolem 14.h. Cesta byla mlžná a mě nedalo než to okomentovat cidací z jednoho známého večerníčku - za mlhou hustou tak, že by se dala krájet..., je Dácké město:-) Ślo o 2000 let staré hlavní město Dáků, rozprostírající se na území 3 ha. Při čekání na čaj se nám počasí vyjasnilo a tak jsme si zbytky hradiště mohli prohlédnout za svitu slunce. Jedna část hradiště nám silně připomínala britský Stonehenge, ale byla postavena ze dřeva a tak jsme ji přejmenovali na woodhenge. Při odpočinku jsem se nechala slyšet, že nejlépe se odpočívá s nohama nahoru. Michal se tohoto návrhu ihned chytl a výsledek neměl za následek pouze můj záchvat smíchu, ale také veselí všech okolostojících:-) Mezitím Kůča dělal nějaké momentky, jak zuřivý fotograf vždy vystihne nějaký zajímavý okamžik.

Po důkladné prohlídce vyvstala opět otázka "kudy dál". Mě s Myšákem se podařilo zahrát pěkné divadýlko při výlezu na dřevěné špalky - ale vylezla jsem na ně:-).

V hlasování vyhrála strmá cesta vzhůru. Mnohým z nás se rychlost chůze zmenšila, zkrátka jsme si trošku hráli na kamzíky s báglama. Výstup byl až na hřebeny kam jsme dorazili cca v 18h. Utábořili jsme u hořícího kmene stromu, vlastně ani nevíme proč tam hořel,jelti od blesku a nebo jestli jej někdo úmyslně zapálil...Nedaleko byla dokonce i voda, takže opravdu fajn místečko.

K večeři jsme si uvařili kolínka s nivou a olivami - výborná pochoutečka. Než jsme se sešli večer u ohně poměrně dlouho to trvalo a tak pár jedinců, včetně mě, celkem brzy odpadlo. Ještě předtím jsme se však s Michalem dobrovolně přihlásili k vůdcovství dalšího dne.

Budíček jsme načasovali opět na 7.00 a teprve teđ je poznat jaké to je, když má člověk vystrnadit z pelechu zbytek bandy:-)

Po snídani a sbalení se, v 9.15, jsme vyrazili opět na další cestu. Hned na začátku cesty se objevilo několik rozcestí a tak se spekulovalo kudy dál. Michal byl moc demokratický:-). Cestou jsem potkali i stádo krav s bačou, který nám radil, kudy dál, rádi jsme si ho vyslechli a pak šli stejně jinou cestou:-) Počasí nám přálo, bylo azuro, všude rostly plantáže borůvek a tak nám bylo skvěle. Připolední přestávce jsme potkali i bandu Cechů. Prohodili jsme s nimi jen pár slov a dále se věnovali polední zábavě - tedy všichni mimo nás, my jsme zapisovali deník a spekulovali nad dalšími plány dne.

Den krásně ubíhal a sluníčko nám stále hezky svítilo na nádherné kopce kolem, na salaše, na stáda koní - romantika sama. Až najednou.... bylo něco po 16.h jsme zahlédli černé mraky a uslišeli z dáli hřmění - bouřka byla nedaleko. Přístřešky jsme postavili snad v rekordní rychlosti a bylo to přesně tak akorát a začal lijavec. naštěstí nepršelo moc dlouho. Během té doby jsme si jen stačili uvařit houbovku a br kaši s párkem.

Po večeři jsme zaslechli nějaké cinkání, jako by šli kolem krávy, aleo bližším prozkoumání tohoto zvuku jsme zjistili, že to nejsou krávy, ale dva čabani na koních se dvěma psy. Začali jsme s nimi komunikovat, nabízeli nám vodku, my jim cigára a oni nás nechali sednout si na ty jejich koníky - celkem síla nasedat na koně plně naloženého. Vše bylo samozřejmě pečlive dokumentováno fotoaparáty a máme dokonce i adresu těchto bačů na zaslání fotek.

Večer jsme se opět sesedli od plachtou, tentokrát bohužel bez ohně, a hodnotili den, který se údajně všem líbil. Měli jsme radost, že naše snaha byla oceněna. Pravda někdo navrh nám dát přezdívku bratr bič a sestra bič,ale to nás přece nemůže rozházet. Pořádek musí být, to je přece jasná věc a když je přestávka 5 minut, tak je 5 minut:-)

Večer jsme zakončili zpěvem u kytary. Bylo tomoc prima, již dávno jsem si tak hezky nezazpívala. Spát jsme šli kolem půlnoci.

Budíček opět v 7 hodin, přivítalo nás bezmračné nebe, což nás mile překvapilo. Na cestu jsme se vydali v 9.35 pod vedením Petry a Helči. Po prvních pár krocích jsme zahlédli, že nás dochází jakási skupinka lidí - byli to opět Ceši, tady je snad více Cechů než Rumunů:-). Doprovázeli je ti naši psi, kteří nás potkali hned první den, asi nás poznali a tak se k nám opět na chvíli přidali - no jo takové jako my, hned tak někde nenajdou:-)

Naše kroky směřovali k Cerné hoře - negru, jméno má opravdu výstižné, protože z dálky je opravdu celá černá, jak je porostlá klečí. Śli jsme dál a dál po pláních, viděli jsme stáda ovcí a koní, svítilo nám sluníčko a tak jsme se veškerou tou nádherou mohli pěkně kochat. Zdolávali jsme kopec za kopcem a vylezli jsme i na horu Surean,podle které se jmenuje celé toto pohoří, má cca 2030m.n.m. Zhora byl opravdu nádherný výhled a byla jsem opravdu moc ráda, že jsem se přes veškerou únavu tohoto dne vyšplhala až sem. Ze Sureanu jsme šli k salaši, kde mělo být možné si dokoupit nějaký chléb. Salaš, která byla vidět byla daleko a bylo již celkem dost pozdě, část výpravy tento fakt silně demoralizoval a odmítali jít dál. Naštěstí se ukázalo, že tapravá salaš byla mnohem blíž a to u jezera, ale chléb ta stejně neměli.

Tento večer a noc byli opravdu zajímavé. Postavili se přístřešky, uvařila večeře a šlo se na salaš dokoupit aspoń nějaké sušenky, které tam měli. Andrea se s loupežníkem vypravila pro sýr na jinou salaš o které se dále ukázalo, že přes ní druhý den půjdeme a byla dost daleko. Inu díky Andreo za obětavost. Během pobytu u "bufetu" začal foukat vítr a pršet a to tak, že velmi. Nejdříve plachtový přístřešek bránilo několik jedinců, kteří nešli do bufetu a těch, kteří se z bufetu vrátili včas. Já s Michalem jsme pak zalezli do svého stanu a byli jsme v pohodě, zbytak výpravy však nikoli. Chvíli na to, co se všichni vrátili z nákupu, se zvedl silný vítr a plachtu odvál na druhou stranu - naštěstí se nikomu nic nestalo. Kůča s Andreou šli vyjednávat do salaše,jeslti by se tam nedalo přespat - naštěstí dalo, takže vše bylo v suchu.

Budíček byl pro změnu opět v 7 hodin, ale pro nás co spali ve stanu až před 8.hodinou,kdy si na nás zbytek výpravy vzpoměl, že jsme vlastně ještě u jezera a nemáme snídani:-) Byli jsme vzbuzeni se slovy "Vstávat, romantici":-) Vzhledem k včerejšímu nestandardnímu večeru se po vločkové snídani udělala tradiční debata, která se včera nestihla. V tu dobu nás také opuštěl náš společník loupežník. Všichni jsme mu zamávali a slíbili poslat fotky. Po 10.h jsme vyrazili na cestu,tentokrát pod vedením Elín a Jany. Śli jsme přes salaš, kde byla večer Andrea, a Michal zde koupil kus sýru, protože pocitoval, že začíná trpět mírným abstákem.:-) Při nákupu jsme siprohlédli i celou salaš - no řeknu Vám, obdivuju ty lidi, co tam žijí, klobouk dolů. No a pakuž nás čekal jen výstup na nejvyšší horu Sureanu. Pod vrcholkem jsme si dali ještě malý odpočinek zpestřený menší hrou Abigail - dost dobrý.

Kolem 15.hodiny jsme mohli citovat část hry Járy Cimrmana: "Dobit!" U nás samozřejmě nešlo o severní pól,ale o nejvyšší horu jménem Virfu lac Patru s nadmořskou výškou 2130 m.n.m. Samozřejmě se muselo udělat i skupinové vrcholové foto a pár dalších fotek. Cesta dolů byla velmi trnitá, zarostlá klečí a dost strmá. ale všichni jsme to zvládli.

Dnešní den byli všichni taknějak flegmatičtí a bylo nám vše jedno, takže vybírání místa k bivakování trvalo fakt dost dlouho. Asi to bylo tím sluníčkem, které do nás celý dne pařilo. K vodě bylo trošku dál a hlavně z kopce a pak zase do kopce, takže večerní koupačka byla velmi náročná.

Večer bylo klasické posezení u ohně a hrála se hra akvárko, kdy kluci mluvili o holkách a holky tiše naslouchali a pak pro změnu holky mluvili o klukách a ti tiše naslouchali. Padly tam dost zajímavé názory a nápady. Debata se díky tomu protáhla až do pozdních hodin, spát jsme šli snad až někdy v půl druhé.

Vzhledem ke včerejší dlouhé debatě byl budíček mírně posunut a to na 7.30, všichni však byli vzhůru již mnohem dříve protože tady pod vrcholem byla dost velká zima, dokonce i mě v Myšákovo péřáku. Po sbalení jsme se opět vydali na cestu, tentokrát pod vedením Leoše a Radka, kteří měli v plánu dne zařazené i zastávky na trhání borůvek - hmmm ty byly:-), tedy když jsme zahlédli i houby tak jsme je také brali. Cetou jsme opět potkali Cechy, 3 kluky a ukázalo se, že to jsou majitelé cetovky Alpina na průzkumu.

Po obědě jsme měli opět další hru, byli jsme vysláni na 2h do lesa a popřemýšlet o tom, co bychom napsali do závěti,kdyby nám zbýval týden života a co vše bychom chtěli ještě za tu dobu udělat. Musím říct, že to bylo dost psycho.

Večer jsme se utábořili na malém paloučku a po večeři jsme u ohýnku probírali olední hru a bavli se na téma smrti. Debata se opět protáhla dopozdních hodin, ale my jsme šli spát již ve 23, abysme byli druhý den čilí:-)

Pospaníčko na jehličí bylo moc fajn.

Budíček v 7h. Noc byla zase dost chladná, takže se dost lidí nevyspalo. K snídani byla pohanka. Mnozí z nás zjistili, že tento pokrm v budoucnu pozře opravdu jen v době největší nouze.:-)

V 9.30 jsme pod vedením Petra s Martou vyrazili na další pout. Po chvilce jsme došli k jedné salaši, kde jsme nakoupili mléko, sýr a slaninu a během nákupu se nám rozpršelo a vesele lilo skoro celý den, což v naše řady vneslo trochu pesimistické nálady. Za vydatného deště jsme šli dál cestou necestou do údolí a při tom jsme si občas zobli nějakých těch malin, co rostly u cesty. Cesta měla směřovat k jedné chatě, u které jsme sichtěli dát oběd, ale jaké bylo naše překvapení, když cesta najednu končila v rozbouřeném potoce kolem kterého byly strmé svahy. A co dál? Vratit se o kus dála zkusit jinou cestu? Tak tahle myšlenka sice padla, ale každý tak nějak v skrytu duše tuto variantu bral jako porážku. nakonec se část skupiny vydala na průzkum, během něhož nám mačetou vysekali přímo dálnici v křoví podél potoka. Cesta byla žůžů dobrodrůžo, zkrátka jsme to zmákli suchou nohou. Stále jsme si říkali, že za řeku již musí být ta chata. Śli jsme dál a dál a chata nikde a nikde. Už už jsme chtěli udělat krátkou přestávku na oběd za deště ve stoje, ale najednou se zjevil domorodec, který nám tvrdil, že ta chata je asi 15 minut odsud. No šli jsme půl hodiny a nic,morálka opět začala upadat, naštěstí pak už se před námi objevila Cabana Voivodova. U chaty nás přivítal štěkot psů a hlavně, přestalo pršet. Posedali jsme na lavičky před cabanou, vybalili své zásoby a chystali se konečně k pozdnímu obědu, bylo totiž již 15.30. Zaregistroval nás místní obyvatel a nabídl nám jestli se nechceme najíst uvnitř jedné místnosti, takového menšího tanečního sálu. Bylo tam dost zatuchlo a tak jsme si aspon vynesli stoly a lavice ven a začali jsme hodovat. Všem se nám tu líbilo a tak jsme si odhlasovali, že již dnes nikam dál nepůjdem a zůstaneme tady, tedy pokud pan správce dovolí. Pan správce tu nebyl a ten dobrotivý člověk, který nám tak ořád chtěl s něčím pomoci nám řekl, že tu klidně spát můžeme. Vyrazili jsme tedy do lesa na dříví, aby nám bylo uvitř teplo, byla tam totiž skvělá kachlová kamna. Já, Kája a kluci jsme lámali a skádali dřevo ke kamnům a holky šly na maliny. Musím podotknout, že při skládání dřeva na mě chtěl Kůča spáchat atentát,ale bohužel s emu nevyved - promě tedy bohudík:-) Letivší pleno minulo moji hlavu asi tak o 5 milimetrů. Veškeré přípravy a práce probíhaly za všeobecně skvělé nálady. Kůča se Stane si dokonce zapůjčili kola od místních kluků a šli si zajezdit, kupodivu se vrítili živia zdrávi. Pro pobavení tam byla i fenka se štěńátkem, děsně roztomilá a děsně poslušní.

Když jsme se pouštěli do vaření večeře, přišel knám domorodec a nabídl nám,jeslti si tonechceme třeba uvařit u něj v kuchyni. Byla to přímo velkokapacitní kuchyně. Vařili jsme experiment - rýži s fazolemi a spoustou koření.

Po večeři jsme měli posezení u svíček a kytary. Spát se šlo pět někdy před půlnocí.

Budíček byl přímo velitelský, není divu velení dne měl na povel Pavel s Kájou. Vzhledem k tomu, že jsme všichni byli v jedné místnosti, nemohl se nikdo vymlouvat, že budíček neslyšel.

Po snídani jsme se rozloučili s domorodcem a jeho psy. nechali jsme mu nějaké cigarety a svíčky a pokračovali v cestě. Śli jsme údolím, domky zde byly již dost civilizované. V jednom z nich jsme si opět nakoupili mléko a sýr, no spíše tvaroh - Kůča to tu předchozí den během projížđky na kole domluvil.

V plánu byla jen krátká trasa, abychom se co nejvíce přiblížili Petrile, kde nás měl další den vyzvednout autobus. Také to nesmělo být mco v civilizaci,protože byla v plánu stavba indiánské sauny.

Měli jsme štěstí, našli jsme nádherný palouček u potůčku, kde jsme zabivakovali a přemýšleli svorně nad hádankou:"Jsou dva zajíčci,jeden dělá hopky, hopky, druhý dělá hopky, hopky. Kam jdou?"Následoval příprava dříví a kamenů na saunu a pak opět hra. tentokrát šlo o land art. Zkrátka z přírodních surovin vytvořit něco hezkého, nějaký umělecký výtvor. Stejně nejlepší výtvor měla naše skupinka - na stráni sjme udělali z klacků pavučinu a pak jsme tamdali ještě pavouka. Po hře jsme se pokoušeli uvařit tzv. polentu, což by mělo být něco jako chléb z kukuřičné mouky a vody. Když jsme tam přidali nějaké tokoření tak to chutnalo dobře, ale jak vypadá pravá polenta, to se asi nedozvíme:-)

Pak už jsme jen zasedli k ohni, ve kterém se připravovali kameny do sauny a ohodnotili jsme den a vlastně i celou výpravu, protože tohle byl úplně poslední večer u ohně. Uteklo to jako voda. Všem se tady moc líbilo a nikomu se nechtělo jet domů.

Poslední budíček v 7h, poslední balení, poslední snídaně. Vedoucími dne byli všichni.

Kolem 10.h jsme se vydak\li na poslední úsek naší cesty - do Petrily. Cestou jsme narazili na jeden obchldek, který jsme okamžitě vykoupili:-)

Do Petrily jsme dorazili kolem 12.h a řešili problémm co s časem. Autobus měl přijet až ve 14h a hospoda, kam jsmeještě chtěli zajít byla vzdálená další 3km, blíž nic nebylo. Najendou, kde se vzal, tu se vzal, zjevil se tunáš autobus. Jel se odívat, jeslti jsme už třeba nedorazili. Bylo to velmi milé a odvezl nás dokonce do většího městečka, kde je více jak jedna hospoda:-) Jendu jsme si vybrali, říkali, že 16 lidí obslouží rychle. Ve skutečnost to vypadalo tak, že jsme na přinesení jídla čekali 1,5h.

Nechalijsme si doporučit klasické rumunské jídlo a oni námpřinesli játra s hranolkama - teda nic moc, zlatá pohanka:-)

Po oběde následoval rychlý nákup za zbylé rumunské lei. Nejčastěji se kupovalo víno.

No a ve 14.30 jsme vyrazili směr Praha. V Rumunsku jsme měli ještě jednu zastávku u benzínky, kde jsme společnně snědli melouny .

Ve 21.30 jsme přijeli k rumunsko madarskýmhranicím, což byl zážitek za všechny prachy, bez úplatku bysme tam stáli asi ještě dneska,a lei takto trvalo skoro 3h než jsme přes ty hranice přejeli.

Vyložení brněnské části na benzince u Brna.

Kolem 10.h příjezd do Prhay a velké loučení.

A to je opravdu vše.